Jiří Peroutka: Dosah není dopad - co KPI neřeknou o komunikaci

Petr Schwank: Vítejte v klubu firemních ambasadorů. Mým dnešním hostem je Jiří Peroutka. Jirko, ahoj.

Jiří Peroutka: Ahoj, Petře.

Petr Schwank: Ještě před lety ho fanoušci vídali na fotbalovém hřišti. Dneska působí jako manažer

komunikace DM drogérie a zastřešuje marketingové aktivity i interní a externí komunikaci značky. No a Jirkova cesta vlastně vedla od sportu přes obchod, práci s čísly i vzděláváním, což výrazně formovalo jeho pohled na komunikaci jako takovou. On sám říká, že respekt, otevřenost a schopnost přiznat chybu nejsou jen firemní principy, ale osobní nastavení. No a mimo práci je především manžel a táta tří dcer. Tady někdo, kdo ví, že bez dobré komunikace to nefunguje nikde. A i z tohodle toho důvodu jsem si říkal, že úplně ideální první host do celého tohodle podcastu. Jirko, já bych asi začal u toho, jak vlastně vyhodnocovat tu kvalitní komunikaci, protože je to samozřejmě něco, co se špatně vyjadřuje čísly, ale zároveň by tam ta čísla měla hrát nějakou roli. To znamená, jak ty na to koukáš, jak si vyhodnotíš, že ty aktivity, který třeba děláš v rámci svýho osobního brandu, takže prostě jednoduše fungujou?

Jiří Peroutka: Já děkuju za pozvání, každopádně hned na úvod – a je to teda slušná historie, kdy to takhle vyjmenoval. Je to už docela pěkná řádka let, ale k tý tvý otázce, no, není to vůbec jednoduchý to nějakým způsobem vyhodnotit, jakej dopad komunikace jako taková má. Komunikace je hodně širokej pojem a hodně široká oblast, jo. Jde vo komunikaci nás tady dvou mezi náma. Jde i vo komunikaci tu, kterou děláš za firmu někam směrem ven a to, jakej přesně to má dopad, se strašně těžko vyhodnocuje. Můžeš si tam říct nějaký čísla nebo kouknout se na čísla, že když něco zveřejníš třeba na LinkedInu, tak to má nějakej určitej dosah, máš tam nějaký lajky, nějaký zapojení, komentáře a podobně, ale co ti to reálně potom přinese, to už je pak jako druhá věc. A zvlášť my třeba nejsme úplně B2B, ale tu komunikaci máme víc B2C postavenou, takže je tam spousta našich zákazníků třeba na LinkedInu. A to se bavíme jenom o LinkedInu, ale to může bejt jakákoliv sociální síť, takže zase nějaký tvrdý KPI typu dosah a podobně ti ještě neřeknou něco o tom, jakou emoci jsi v tom člověku vyvolal a co hlavně pak jako vlastně má udělat. Takže je důležitý si stanovit i nějakej svůj cíl, proč tam vlastně jsi. Jestli chceš, aby lidi kupovali tvoje produkty nebo chceš dávat vědět o tom, co třeba jako děláš, nebo si budovat svoji osobní značku. A zároveň si i stanovit, co to je: má to bejt třeba pozvání do podcastu, víc výstupů někde v nějakejch médiích nebo nějaký profesní ocenění a podobně. Jo, tak to je asi ono. No.

Petr Schwank: Co ty cíle byly u tebe?

Jiří Peroutka: Já to mám vyloženě postavený na tom, že mluvím za firmu. Vyloženě jako ambasador. Já tam nějaký svoje osobní cíle nemám, protože jako sám osobně já bych to asi nedělal, kdybych nedělal v komunikaci nebo kdybych neměl tu pozici, kterou v DM mám, protože pro mě to úplně není přirozený na tý síti jako vystupovat nebo budovat si značku a dělat obsah. Já tvořím obsah vlastně jenom na LinkedInu, ne? Jinde jako aktivní nejsem, ty sítě sleduju právě z toho profesního hlediska, ale LinkedIn je pro mě asi jako i nejpřirozenější a vždycky ta diskuze, která tam probíhá k těm tématům, tak je zajímavá i z toho pohledu, že pořád ještě má úroveň. Sice se tam už i propisujou některý jako hejty, na který můžeš narazit na jinejch sociálních sítích, ale pořád si myslím, že to nějakou úroveň má a dá se diskutovat třeba i s někým, kdo má opačnej názor, a relativně v klidu.

Petr Schwank: Ty jsi říkal, že ti to není přirozený. To mě docela zaujalo, protože člověk, co by tě znal třeba jenom z toho LinkedInu, dejme tomu, tak by tohleto podle mě úplně neřek o tobě. Jak ty ses musel, dejme tomu, tomu tak jako přemlouvat – možná mě napadá to slovo – k tomu, aby jsi vůbec začal dejme tomu nějaký takovýhle aktivity dělat?

Jiří Peroutka: To první, no, ono to tenkrát souviselo s tím, že LinkedIn my jsme taky zaregistrovali jako síť, která nějakým způsobem roste i v rámci nějakýho jako korporátního PR se dá říct.

Petr Schwank: A jak je to dlouho? Možná ještě můžeš říct, jestli to je pět let, možná by to mohlo bejt?

Jiří Peroutka: Mě vždycky ty termíny splývaj. Tak na začátku jsme právě stavěli ten firemní profil a říkali jsme: „No, OK, tak jakým způsobem se do toho pustíme, jak to dělat?“ A to byl právě ten impuls – jsem říkal, dobrý, tak když to jako stavíme, tak jednak budeme potřebovat od někoho pomoct, protože sami dobrý, nějakým způsobem to můžeme dělat, ale pomoct od někoho, kdo tomu rozumí. A zároveň je fajn s tím mít i nějaký svoje osobní zkušenosti. Takže to byly takový asi jako dva impulzy na začátku, kdy jsem si řekl, no tak jo, tak pokud tady chceš něco stavět, tak bys měl vědět, jak ta síť trošku funguje. Takže jsem začal tvořit i svůj obsah. Tenkrát jsem tvořil obsah i na ten firemní profil, takže jsem psal vlastně příspěvky jak na firemní profil, plus i s kolegy tak i na ten svůj osobní profil. No a takhle vlastně byly ty začátky, no.

Petr Schwank: Řekl bys, že jsi k tomu svýmu budování toho povědomí třeba na tom LinkedInu přistupoval opravdu čistě pragmaticky tím, jak ti to třeba nebylo přirozený ze začátku?

Jiří Peroutka: Jo, určitě. Jak říkám, já kdybych jako to neměl dá se říct i součástí jako tý pozice nebo tý náplně práce, tak sám od sebe nevím, jestli bych začal ten obsah jako tvořit, protože třeba na Instagramu, na Facebooku, já jako nemám potřebu tam přidávat nějaký obrázky nebo něco o sobě psát, takže tohle fakt vyloženě takovej jako pragmatickej přístup, kdy víc než jako sám za sebe, i když ono je to vždycky kombinace, je to víc jako komunikace i za tu značku. No.

Petr Schwank: No a jak potom teda vyhodnocuješ, nebo začal jsi vyhodnocovat, když ještě zůstanu v tý minulosti chvíli, že to vlastně fungovalo, to začalo něco přinášet třeba nazpátek a co to bylo?

Jiří Peroutka: Jo, to byly třeba právě pozvání do různejch podcastů, který díky tomu, že začneš bejt nějakým způsobem vidět, dávat nějakej obsah, tak lidi na to začnou nějakým způsobem reagovat, ať už pozitivně nebo negativně, tak ti to určuje taky i nějaký jako ne úplně mantinely, ale nějakou cestu, ukazuje ti to jako co jo, co ne. Zároveň máš vždycky možnost si říct, no dobrý, tak i když se to někomu nelíbí, tak já to tam stejně dám, protože chci. A já jsem viděl v těch číslech třeba i to, že ten osobní profil má daleko větší dosah než ten firemní, protože je to stejný téma, zpracuješ ho malinko jiným stylem, protože třeba i na tom profilu našem jako DMkovým je to takový víc korporátní. Tady si do toho můžeš promítnout zase nějakej svůj pohled, nějakej svůj názor. I když se pořád snažím, aby ta komunikace byla v souladu jako s tím, jak chceme komunikovat, v souladu s tou značkou i s nějakými hodnotami, který jako vyznávám nebo i nějakými pravidly, který jsem si tam stanovil, tak v tom se snažím.

Petr Schwank: Co to jsou třeba za pravidla tam?

Jiří Peroutka: Třeba to, že se budu minimálně vyjadřovat k politice, jo. Takže pokud jsou tam nějaký příspěvky nebo diskuze, který se týkají politiky a podobně, tak já se do toho zapojuju skoro nikdy, anebo minimálně – nějakej prostor jsem si tam nechal, ale tomudle tématu se snažím vyhýbat. Stejně tak třeba náboženství, takový ty tabu témata jako klasický, a snažím se to držet v rovině tý komunikace, což je obecně hodně široký téma, takže jako je dost materiálů a dost věcí, ke kterým se jako vyjadřovat můžeš, aniž bys se třeba vyjadřoval k politice, protože to jsou třeba témata, který jsou hodně kontroverzní. To ti zase přinese nějaký odezvy, nějaký lajky, nějaký komentáře, ať už pozitivní, negativní, zase nějakej větší dosah. Ale já jsem si říkal, dobrý, tak jako stojí mi to za to, chci jako jít tímhletím směrem? Řekl jsem si, že ne, tak toho se snažím nějakým způsobem držet. A když jsem si pak porovnával vlastně ty dosahy a ten způsob reakce mezi tím jako osobním profilem a tím firemním, tak to jsou jako pěti desetinásobky toho, co jako dostaneš. Jo. Ono o ten samotnej dosah, já to nedělám jenom kvůli tomu, ale zároveň, když ten obsah tvoříš, tak chceš, aby na to nějakým způsobem lidi reagovali, dávali ti nějak zpětnou vazbu a zároveň i o těch aktivitách, aby se dozvědělo co nejvíc lidí. No.

Petr Schwank: Je to už dneska pro tebe taková, řekla by si, vlastně jako rutina?

Jiří Peroutka: Ty jo, rutinou bych to asi ještě pořád nenazval. Spíš je to takový víc v klidu, než to bylo na začátku. Jako myslím ve smyslu toho, že už asi úplně neřeším, co na to ty lidi řeknou. Jo, na začátku tam byly nějaký obavy v tom, jakým způsobem na to lidi budou reagovat. Bude to někoho zajímat, nebude to někoho zajímat. A postupně tím, jak publikuješ, tak získáváš ty zkušenosti a ve finále zjistíš, že je to vlastně jedno, jakým způsobem nebo jako co ti ty lidi na to píšou. A teď nemyslím jako, že nereagujou na ty komentáře a podobně, ale že vždycky se najde někdo, kdo ti to pochválí, a zároveň se najde někdo, komu se to nebude líbit. Takže pak na to, jakým způsobem to vyhodnotíš a jestli si z toho něco vezmeš. Já ty komentáře čtu, snažím se odpovídat na všechny komentáře, píšu si to sám, nemám někoho, kdo by mi za to jako to za mě psal, a když nemám téma, tak prostě nepíšu. Když mám téma, tak těch příspěvků dám víc ven. Jo, takže je to takový, že se snažím publikovat pravidelně, ale zároveň to nějak moc nehrotím.

Petr Schwank: Tak to první tabu teda tím pádem, aby tady odpadlo. Píše si ty příspěvky sám.

Jiří Peroutka: Píšu si je sám. Já bych asi ani nechtěl, aby to psal někdo za mě. S čím občas mi někdo pomůže, třeba agentura a podobně, tak je, když je nějaký video, tak to prostě natáčí agentura, a pak to střihá videa agentura, ale pak si to odkorujeme, ale jako vnáším do toho tu myšlenku a to, co tam chci. Případně využiju nějakou fotku, kterou vyfotil někde někdo jinej nebo mi někdo udělal fotku a podobně, protože zase já jako se moc nefotím, nebo pak jsem rád potom i za tydlety obrazový materiály, a když jí nemám, tak tam prostě dám příspěvek jenom textovej, ale nechtěl bych, aby to psal za mě někdo jinej. No.

Petr Schwank: Kolik času ti tyhle aktivity zabíraj?

Jiří Peroutka: Teď už ne tolik jako na začátku, protože dřív jsem se snažil publikovat třeba jako dvakrát dvakrát v tejdnu, takže to můžeš mít třeba klidně i na hodinu, než ten příspěvek jako napíšeš. Někdy ho dáš dohromady za 10 minut, protože zrovna máš nějakou můzu nebo něco, tak to jde docela samo. Ale když jsou někdy takový jako v uvozovkách těžší témata nebo něco, co není úplně tak přirozený, nebo je to něco, co třeba komunikuju za DM a je to nějaká aktivita a podobně, tak tam si třeba nechávám i nějakej čas na odstup, kdy to napíšu a nezveřejňuju to hned, ale vracím se k tomu třeba druhej den, kdy už to vidíš taky malinko jinak s odstupem a třeba to upravuju. No, ale jako bylo to tak na hodinu a teď si myslím, že ten příspěvek napíšu něco mezi 30 40 minutama i s nějakou jako korekturou. No.

Petr Schwank: No a zjistil jsi už za tu dobu, předpokládám, že jo. Co ti funguje víc a co ti funguje míň?

Jiří Peroutka: Funguje mi docela, když jsou tam jako lidi nebo nějaká zpráva, která není vyloženě tak suchá jako korporátní, ale je to nějaký setkání s lidma, něco, nějaká myšlenka, co jsi někde pochytil, ale zpracuješ jí po svým. Nefunguje mi nebo obecně jenom, když dáš informace typu, hele, udělali jsme tohle, tohle, tohle a teďka to vlastně nikoho nezajímá. Jako jo, ono se hodně mluví o nějaký jako přidaný hodnotě, což je taky takovej buzzword, protože pro každýho je ta přidaná hodnota trošku jiná, ale mně se docela osvědčujou jako příběhy a snažím se do toho vždycky dát trošku něco vtipnýho. Někomu se to líbit může, někomu ne, občas nějakej sarkasmus a podobně, něco, co je mně vlastní jako i v tý mojí komunikaci, tak to se snažím promítat i do těch příspěvků a lidi na to občas reagujou pozitivně, ale někdy prostě šlápneš vedle a někomu se to nemusí líbit, no.

Petr Schwank: No, to je taky ta téma, co jsem chtěl trochu otevřít, tohle vlastně vyrovnat se s tím, že se to nikdy nebude líbit úplně všem. Měl jsi s tím třeba ze začátku problém, když prostě přicházely dejme tomu nějaký ať už hejty nebo kritika nebo něco? Ono to logicky prostě jde ruku v ruce s tím, jak ty dosahy stoupaj.

Jiří Peroutka: Jo, já jsem se většinou snažil – nebo nepíšu si myslím nic kontroverzního, jo, v tomhletom, takže ty reakce jsou víceméně pozitivní. Pokud někdo napíše nějakej jako svůj názor, kterej je třeba opačnej, tak já to neberu jako hejt. Jako hejt já vyloženě beru to, pokud útočí na tebe na člověka, urážej tě a podobně, tak ok, ale já to nechávám tak, jako pro mě je to vizitka toho danýho člověka. Já se k tomu snažím postavit a vyjadřovat jako slušně i tak a většinou se pak do nějakejch dalších diskuzí v tomhletom směru nepouštím, takže asi jako dobrý, no.

Petr Schwank: Todle je tady ještě možná téma taková ta jako korporátnost možná nebo jak to nazvat, prostě to, jak musíš držet stranickou linii, když to tak řeknu. Přece jenom spousta lidí má za sebou prostě nějakou značku, která je platí. Tím pádem je potřeba tohleto třeba nějakým způsobem akcentovat potom v tom obsahu, jak moc je to u tebe, případně jak moc tam funguje třeba i nějaká autocenzura ve smyslu, no tak tohle by mi asi úplně neprošlo, kdybych to vydal?

Jiří Peroutka: Jo, já si docela dost často dělám srandu jako z korporátu a sám vlastně ze sebe jako z tohodle toho prostředí, protože ono to někdy není jenom růžový a nebo jako úplně černý, jo. V tomhletom vždycky je tam něco co mezitím. A nám třeba pomohlo nejenom mně, ale vlastně i ostatním, který taky píšou za DMko a jsou těmi ambasadory, si sestavit takový jako desatero ambasadorů, kdy to nemá bejt nějakej návod a podobně, ale jsou to spíš jako takový vodítka, jak se na tý síti pohybovat, k čemu se vyjadřovat, k čemu ne, na co si dát pozor, jakým způsobem reagovat. A ty právě vycházej jako z naší filozofie a ty ambasadoři, včetně mě se snažíme nějakým způsobem držet, jo. Takže já vždycky přemýšlím o tom, co by to nebo jak by to mohlo působit, a nebo dopadnout i na značku jako takovou, protože ať chceš nebo ne, tak to svoje soukromí jako od tý značky nevoddělíš, protože to tam mám napsaný jako, že vystupuju za DMko. Takže na to si snažím dávat taky pozor. Ale jako autocenzuru, pokud se nám něco nepovede, tak si to dokážu říct i veřejně a snažím se tam promítnout jako ten svůj pohled a to svoje já do toho, aby to nebylo právě takový to úplně jako strnulý korporátní, no. Takže jako nějakou míru autenticity a opravdovosti toho, aby když mě pak potkáš naživo, tak můžeš pak říct, jestli jako to odpovídá nebo ne tomu, jak na tý síti působím. Tak to se snažím, aby bylo co nejvíc v souladu.

Petr Schwank: Ty když říkáš, že to soukromí neoddělíš, co to konkrétně znamená? Znamená to, že bych měl na ten, ať už LinkedIn nebo kamkoliv jinam, dávat příspěvky i prostě z toho, jak jsem, já nevím, někde na večeři s rodinou nebo jak prostě jedeme na výlet. Patří to tam podle tebe?

Jiří Peroutka: Hele, já říkám, že tam patří všechno, co tam dáš a ono si to vždycky nějaký publikum najde, jo. Zase to spíš záleží na tom, co vlastně chceš sdělovat, jestli to chceš mít víc postavený na tom soukromí nebo víc na tý jako byznysovej části. A já třeba nemám rád takový ty hodnocení toho, tohle na LinkedIn nepatří, tohle by mělo bejt na Facebooku, Instagramu nebo TikToku, to je jedno, kdekoliv. O tom by se měli rozhodnout ty lidi, protože třeba to, co si myslím já, že by tam nemělo patřit, tak pro někoho bude zajímavý, jo, i z nějakýho jako osobního příběhu nebo z nějaký jako osobního zážitku se dá vzít něco do toho byznysového, když to teda jako pak zas podle mýho jako nepřehání, že jo, jakože když stál jsem u kopírky, říznul jsem se o papír a co mi to dalo za 10 lekcí pro byznys, jo, tak to už mi přijde potom jako moc na sílu, ale dá se to občas propojit a já tam někdy dávám něco i z toho svýho soukromí, ale minimálně spíš se to snažím držet jako v oblasti toho, co dělám – v oblasti komunikace nebo toho, co děláme v DMku.

Petr Schwank: Jak moc často se třeba během dne zastavíš a řekneš si, tak jo, tak tohle by možná bylo dobrý na LinkedIn nebo někam to prostě vypouštovat ven mezi lidi?

Jiří Peroutka: Jo, to mě napadne, nevím, spíš jednou za tejden třeba jako nějaká inspirace a někdy dostaneš námět třeba na tři, čtyři příspěvky, že se to dá roz jako rozpadnout, někdy třeba 14 dní vůbec nemyslím na to, jako, že bych na tu síti měl jako něco dávat, že už jsem tam dlouho nic nedal, takže takhle, no, je to takový hodně nepravidelný. Spíš se snažím vytáhnout jako z tý naší oblasti, z toho, co dělám, přes některý zajímavý informace, který by mohly vlastně tu značku jako takovou, jako tu korporátní, dejme tomu, trošku blíž představit těm lidem i po tý stránce toho, kdo vlastně za tím stojí, jo, protože já nekomunikuju sám s DMkem, je nás tam 20, 30 možná jako různě do různý míry aktivní a vždycky pak i ten byznys děláš s těma lidma, který stojí za tou značkou, takže i vlastně tu lidskou stránku toho, kdo vlastně zatím je.

Petr Schwank: Kdy se ti to třeba vlastně začalo svým způsobem tak jako osvědčovat, že už jako víš, co funguje, že jsi tam do toho dostal takový ty principy opravdu toho fungování? Bylo to, já nevím, říkal jsi pět let, že seš vlastně na LinkedInu, tak za jak dlouhou dobu se tohleto začalo projevovat i v tom reálným životě?

Jiří Peroutka: No, já si myslím, že to byl nějakej rok dva možná jako než na to ty lidi začali reagovat i tak, že začali vnímat nebo když tě třeba potkaj potom, tak ti řeknou, jé, já jsem viděl, jak píšeš něco nebo píšete něco na LinkedIn a to to byl dobrej příspěvek a nebo tak. Tak nějakej rok dva. Já jako obecně na networkingy a podobně moc nejsem taky, takže já na ty akce nejezdím, tak jsou to spíš nějaký různý konference, ale jak jsem pak zmiňoval, byly to třeba i pozvání do různejch podcastů nebo i média tě můžou tímhletím způsobem zkontaktovat, protože zase ale víc to vychází z tý funkce, kterou já mám vlastně i v DMku, tak jako trvá to, no, než si tě lidi všimnou a než ten obsah, kterýho je tam jako opravdu hodně, tak se nějak jako najde to svoje publikum.

Petr Schwank: Když ještě zůstanu přímo na tom LinkedInu, hlídáš si třeba s kým se propojuješ a ke komu vlastně promlouváš?

Jiří Peroutka: Úplně ne, jako vím, že někdo si to hlídá, někdo si jako nějak strategicky buduje tu síť. Já, co odmítám za pozvání jako ke spojení, tak jsou vyloženě nějaký profily jako fejkový a podobně, jak to vypadá. Ale jinak nemám jako problém přijmout pozvání v podstatě kohokoliv, i když jako se to nedoporučuje v tomhletom, tak já to moc neřeším.

Petr Schwank: Co třeba nějakej další vývoj vlastně tý tvojí práce toho ambasadora, když to takhle nazvu? Přemejšlíš nad tím i v kontextu nějaký jako strategie do budoucna? Pokud jo, tak jak?

Jiří Peroutka: No, já se vždycky říkám, ty jo, jako jestli má smysl to ještě furt dělat, jako v tomhletom, co mi to vlastně dává, co mi to jako bere v tom. Mně – já mám výhodu asi v tom, že mně to psaní svým způsobem baví, že to je i nějaká forma v uvozovkách jako terapie, že mě baví nějak ty myšlenky jako dávat na papír, něco z toho vytvořit. Akorát to zabírá čas jako si ho najit, protože pro mě to není úplně prioritní a když je pak těch úkolů víc, tak jako volíš mezitím, jestli to tam dávat a nebo radši jako vyplnit nějakej report. No, jako radši bych třeba psal, ale vím, že ten report je důležitější, tak pak ty priority jsou jasný, ale jinak to, co bude třeba za dva, za tři roky v týhletý oblasti, vůbec netuším, jo. I ten algoritmus se mění, různě na to lidi reagujou, ta síť se taky nějakým způsobem vyvíjí, jsou tam nový lidi, je tam novej obsah, jako i z tohodle toho pohledu je to zajímavý. Občas se musíš prokousat i tím, co tě vyloženě jako nezajímá, ale to k tomu asi patří, no.

Petr Schwank: Já jsem spíš myslel i z hlediska tý tvojí role, jo, jestli prostě uvažoval nebo uvažuješ nad tím, jestli to dál třeba někam posouvat, nebo naopak jestli to prostě nepověsit na hřebík to tvoje ambasadorství, jo. Jak vlastně nad tímhletím uvažuješ?

Jiří Peroutka: Já to pořád vnímám, že to mám spojený jako s tou svojí rolí, kterou mám, což je i vlastně nějaká jako tvář za DM, nejenom jako LinkedIn, ale i ve vztahu k médiím jako vlastně mluvčí za tu komunikaci, tak pořád mi to funguje nebo jako dává smysl jako nějaký logický propojení, tak jako pokud budu mít tuhle funkci dál, tak mi dává smysl i jako o tý komunikaci dát vědět, protože to vnímám jako součást tý mojí pozice nebo tý mojí práce. Pokud bych z DMka odešel nebo já nevím, stalo se cokoliv jinýho, tak už by tam ta motivace asi taky nebyla tak velká. No.

Petr Schwank: No, to jsem se chtěl právě zeptat, to je další otázka právě, že když člověk dejme tomu mění ty značky, pro který pracuje, tak jestli vnímáš, že tahleta činnost, kterou teďka vlastně děláš, tak jestli by byla spíš plusová a nebo mínusová v kontextu třeba nějakýho dalšího působení?

Jiří Peroutka: Já si myslím, že to může bejt obojí klidně, jo, v tuhletu chvíli, že to může bejt něco, co může zaujmout i někoho jako z jiný firmy a třeba v uvozovkách by to chtěl, kdybych přešel někam jinam, aby abych jako vlastně za tu firmu mluvil. Pro někoho to může bejt jako red flag v tom, ne? Ty jo, ty jsi spojenej prostě jako s DMkem a to nedává smysl, jo. Takže to stejně tak – někomu se můžou líbit ty názory, někomu se nemusí líbit názory, takže to je vždycky takový dvousečný, no.

Petr Schwank: Přece jenom, ale když zase ohlídneme se zpátky, lituješ toho rozhodnutí vlastně před pěti lety, že ses rozhod, že prostě a jednoduše budeš za tu značku vidět, ale nejenom za značku, samozřejmě i sám za sebe. To s tím logicky spojený.

Jiří Peroutka: Nelituju jako z tohodle. Já zatím jako jsem asi nenarazil tak, že bych dostal úplně nějak přes prsty v tomhletom, tak nemám vlastně důvod jako v tomhle litovat. Naopak i na tý síti jsem poznal lidi, se kterejma jsem i v kontaktu jako offline, kdy si píšem ne třeba jenom pod příspěvky, ale buď ve zprávě, nebo se i jako na nějaký pravidelnější bázi setkáváme nebo si zavoláme. Takže tohleto je pro mě třeba to cenný na tom LinkedInu jako těch lidí není moc. Ta síť je daleko širší v tomhle, ale i nějakej ten přesah jako do toho osobního dejme tomu nebo i byznysového světa to pak má a todle je třeba za mě hrozně fajn. Takže todle je i věc, jak se dostat vlastně k lidem, ke kterým by ses možná nedostal díky tomu, že jsi třeba něco napsal nebo s nima interagoval a pak jste si napsali nebo zašli na kafe a dobrý v tom.

Petr Schwank: A to se ti dělo tohle?

Jiří Peroutka: Jo, ale neříkám, že to je jako na týdenní bázi, jo. To můžou bejt jeden, dva kontakty třeba za rok v tomhletom, protože zase já to jako nějakým způsobem nehrotím, ale jako jo. Je to pak třeba snažší se k nějakýmu člověku takovýmhle způsobem dostat a zatím jsem nenarazil na nikoho jako koho bych oslovil, že by mě vyloženě nějakým způsobem jako vyfakoval, jo, v tomhletom. Že ti jako to, co máš za sebou, dejme tomu, co je vidět, takže ti pomohlo v tomhletom směru. A ono na druhou stranu taky musím říct objektivně, že je to i ta značka, za kterou stojíš, protože DM jako je silná značka a i ostatní lidi tam vidí i nějakej byznysovej potenciál dál. Takže ono je to vždycky nějaký propojení jako tebe a tý značky, ale pokud by na tý pozici mojí byl někdo jinej, tak to bude dělat nějakým jiným způsobem a lidi by ho oslovovali už z principu taky právě z titulu tý funkce. No.

Petr Schwank: Co tebe samotnýho třeba baví za obsah na LinkedInu?

Jiří Peroutka: Mě baví sledovat buď vyloženě témata, který souvisí třeba s komunikací a s marketingem, tak v týhletý oblasti. Úplně ne vždycky mě baví ty právě ty osobní témata, kde kdo byl na horách, kde byl na dovolený a tak podobně. To většinou jako přeskakuju. Když na to reaguju, tak většinou u lidí, se kterejma už jsem ve spojení nebo máme nějakou historii, tak tam jo, ale jako na cizích v uvozovkách nereaguju. A nebaví mě pak příspěvky, ze kterých vidíš, že to je psaný jako v uvozovkách na sílu. Jo, minimálně jako podle toho, že někdo prošel nějakým kurzem jak psát nebo jak být úspěšný na LinkedInu a vidíš z toho prostě nějakou šablonu. Jo, typicky na to otázka, co si o tom myslíte vy na konci a tak, tak tydlety příspěvky mě tak jako úplně nezaujmou nebo potom na ně nereaguju, jako že si ho třeba přečteš, ale pak na něj nereaguju. Naopak právě třeba ty oborový a nebo to může bejt úplně mimo obor, ale jsou to příspěvky, který jsou třeba napsaný zajímavým způsobem. Takže já se na to dívám i z toho hlediska toho, jak ten člověk dokáže postavit nějakým způsobem ten příběh, tak pak třeba i ta forma někdy může zvítězit nad tím obsahem u mě, ale nebejvá to moc častý.

Petr Schwank: Kdyby jsi měl dát doporučení lidem, kteří třeba tuhletu cestu teprve začínaj, co by to bylo?

Jiří Peroutka: Já si myslím, že si musí sami říct jako proč by tam chtěli bejt na tý síti, co vlastně od toho očekávají na začátku, protože to ti pak pomůže i v tom, kdy máš nějakou v uvozovkách jako já dejme tomu tvůrčí krizi nebo něco takovýho, jako proč tam bejt dlouhodobě. A musí počítat i s tím, že to stojí čas, protože vybudovat tu síť není o tom, že jednou za měsíc něco napíšeš, ale je to i o tý interakci s těma ostatníma. Já jsem na začátku vlastně i oslovoval lidi a žádal o spojení jako aktivně na nějakej pravidelnej bázi, když se ti to pak přehoupne přes nějakou hranici, tak už to třeba jako dělat nemusíš. A i to, jestli mají ten čas se tomu věnovat a i to jako proč tam vlastně bejt a co vlastně chtějí dělat, a na to neexistuje jako univerzální odpověď. A zároveň si myslím, že by se měli připravit i na to, že dostanou to hodnocení, ať už o něj stojí nebo nestojí. Prostě když tam něco dáš, je to tak, no. Jak je to nějakej veřejnej prostor a můžeš očekávat jak to pozitivní, tak i to, že se to někomu nebude líbit a dá ti to najevo. No.

Petr Schwank: Je tady ještě něco, co třeba tebe, ať už se ti to povedlo nebo nepovedlo, prostě nějakej příběh z života ambasadora, řekněme, kterej si teďka vybavuješ, a stojí za zmínku? Přihodilo se ti něco takového?

Jiří Peroutka: Dejme tomu možná to navazování těch kontaktů, protože třeba takhle já jsem oslovil Davida Branýho, kterej mi tam občas rejpal do nějakejch příspěvků a tak, tak jsem mu napsal, že bych se rád setkal a nakonec jsme zašli jako na pivo a bavíme se spolu jako už i normálně jako offline, což bylo fajn. Taková takovej příběh. Občas když tam něco dám, vybavuju si jeden příspěvek, kdy jsme zvedali mzdy, jako valorizovali mzdy, tak jsem napsal, že to valorizujeme a že teda nad rámec inflace a podobně. A to bylo zrovna myslím nějak v období covidu a dostal jsem za to jako i z půlky šílený hejty, že tím, že valorizujeme mzdy, takže roztáčíme tu inflační spirálu a podobně a ten příspěvek měl dosah úplně nějakých 120 000 nebo nějakej takovejhle nesmysl. Tak to bylo za mě taky takový docela zajímavý, protože já jsem o tý valorizaci psal třeba čtyři roky po sobě, protože ty mzdy jako valorizujeme běžně, ale najednou jako z nějakýho důvodu prostě takhle vystřelil. Jinak to mělo dosahy, já nevím, třeba 5 6 000, víš, jako takový běžný, dejme tomu, a teď najednou to takhle vystřelilo, takže tam jako opravdu nemůžeš vlastně říct, že něco vyloženě funguje, něco ne. Vidíš to třeba z nějaký historie, že máš nějakej průměr jako těch dosahů nebo těch témat, který tam jsou, ale někdy občas tam dáš takovouhle věc a vystřelí ti to.

Petr Schwank: Ale vlastně mi z toho trochu vystupuje taková ta konzistence, že je asi důležitá, protože sám jsi to teďka řekl, psal jsi o tom čtyři roky v podstatě a až teprve ten čtvrtej. Samozřejmě kontext se trošku poupravil během toho, ale byl jinej, ale ty jsi tam byl v tu chvíli.

Jiří Peroutka: Jo. Ono to je – ty můžeš mít stejný téma a jo, to můžou bejt nějaký třeba ocenění, který my třeba získáváme, tak já o nich píšu pravidelně, protože já naštěstí v tomhletom případě získáváme i pravidelně, tak jeden rok to má obrovský dosahy a druhej to nikoho nezajímá. Jo, a napíšeš to plus mínus jako stejně a to si taky můžeš lámat hlavu nad tím, proč to je zrovna takhle a takhle. Zrovna se můžeš trefit do nějakýho jako dobrýho období nebo ti na to lidi reagujou a tak. Takže je to i o tom přesně jak říkáš, nějaké jako konzistence nejenom toho tématu, ale i těch příspěvků. Pro mě to není třeba to, že musíš za každou cenu psát dvakrát tejdně, ale jako psát pravidelně neznamená v úterý a v červnu, ale jako ject to aspoň v tom měsíci tam nějaký příspěvky dávat a takhle prostě pořád, protože jak z toho pak vypadneš, tak lidi na tebe docela rychle zapomenou, zvlášť když seš třeba na začátku. No.

Petr Schwank: Jirko, já ti moc děkuju za tvůj čas. Díky, že jsi dorazil.

Jiří Peroutka: Já děkuju moc za pozvání. Bylo to moc fajn.

Petr Schwank: Děkuju.